Řekni proč - VI. Někdy se i chladná rána mění v hřejivá

kapitola VI. Někdy se chladná rána mění hřejivá


Když se Kvido znovu vzbudil, zbývalo něco málo do sedmé. V tu chvíli nebral žádné ohledy na osobu ležící vedle sebe, rychle vstal, oblékl si čisté prádlo a za doprovodu hrozného rámusení se pokoušel najít svoje kalhoty. Zřejmě je totiž dnešní dopoledne v záchvatu vášně odhodil kamsi do neznáma.
Stihl si obléct jakési černé tričko, co mu jako první padlo pod ruku, a koženou bundu, navoněl se, nageloval a vyčistil si zuby, teprve pak tmavé džíny konečně uviděl. Kdyby neměl takové zpoždění, nejspíš by se podivil, jak se mohly samy nacpat do škvíry mezi skříní a zdí a ke všemu z druhé strany, než stála postel, takhle si je ale jen začal nemotorně nandávat a modlit se, aby se nějakým zázrakem Nick ještě do klubu nedostal.
Vteřinu po té, co si je na třetí pokus navlékl správně, se mu rozezvonil mobil. Nejdřív měl pocit, že zemře na zástavu srdce. A potom mu došlo, že tohle vyzvánění měl nastavené pro budík. Vypnul to a zkontroloval vybouleninu, která se nenápadně napínala z pod peřin a až dosud si zakrývala uši polštářem.
I přes nedostatek času si na postel kleknul. Odhrnul přebývající přikrývku stranou a políbil odhalená záda. Jejich majitel se po jeho hlavě ohnal jak po otravné berušce a ošklivě se po Kvidovi podíval.
„Nespěcháš náhodou?“
„A ty zas nevstáváš? Seš vedoucí oddělení, musíš tam být jako první.“
Hnědovlasý človíček na něj rozverně vystrčil jazyk. „Nemusím nic.“
„Divím se, že seš tak v klidu,“ kroutil Kvido pomyslně hlavou. V hlavě ho dráždila myšlenka, že za určitých okolností – jako že je ten dotyčný nahý a zatraceně sexy – by se vyplazování jazyků mohlo považovat za nehoráznou provokaci a i v podobném časovém presu by se přece měla takováhle provokace náležitě potrestat...
„Já že jsem v klidu? Já vůbec nejsem v klidu, vzbudils mě o dobrý dvě minuty dřív, než byl nastavenej budík... Nenávidím tě, ty jeden-“
Co jeden už se ale Kvido nedozvěděl, jak se k narůžovělým rtům přisál.
Líbaný se ani nestihl z tak náhlého útoku vzpamatovat a už ze sebe Kvido nadrženě strhával pracně nalezené kalhoty, už druhou rukou odhazoval peřiny na opačnou stranu místnosti... přičemž ještě stíhal osobu pod sebou osahávat na všemožných místech, mumlat, že tatík mu může..., a poslepu přitom psát textovku Harrymu, aby okamžitě zajel k Nickovi domů, sebral klíče a jel otevřít klub a že ať si pohne, jinak napráská, co místo práce prováděli s Tadeášem na Silvestrovském večírku.
Tu rozvernost měli v rodině...



Mohlo být jen pár minut před východem slunce, když se Adrian probudil.
Rozespale zamžoural po místnosti. Chvíli měl pocit, jakoby... nadechl se...
Nic.
Zatřepal hlavou. Určitě se mu jen něco zdálo.

Zavrtěl se zpět do peřin. Pokoušel se znovu usnout, ale už se mu to nedařilo. Nebylo ani divu, za poslední dva dny prospal víc, než obvykle za celý týden.
Adrian byl člověk energický, svá volná odpoledne trávil loudáním po městě, Gillinghemských parcích, v knihovnách nebo po nákupech, jen málokdy zůstával doma. Svůj program většinou protahoval do večera a o víkendech se k němu přidávala Darlin, s kterou docela často chodíval do kina nebo na nějaký koncert. A protože neměl co jiného dělat, obvykle jezdil každý den do Londýna za prací. Jak Rums ráno zavřeli, vrátil se domů, dopřál si nanejvýš pět šest hodin spánku a všechno zase začalo nanovo. Nejspíš to bylo tou hromadou nezdravého jídla, co běžně za den zkonzumoval, ale jen tak sedět, válet se a nic nedělat mu bylo jednoduše proti srsti...
Povzdechl si. Jenže co tady tak asi mohl dělat?
Možná by měl vyřídit všechny ty telefonáty... Tedy... určitě by měl vyřídit všechny ty telefonáty, možná by ale mohl už teď. Neznal Darliin rozvrh přednášek, tvrdila mu, že se neustále ze dne na den mění. Věděl ovšem, že ať už dnešní hodiny měla jakékoliv, určitě bude v tuhle dobu už vzhůru, i o svém volnu vždy vstávala neuvěřitelně brzy. Navíc by ji pak už nemusel zastihnout nebo by na to nedejbože zas zapomněl. Na klub mu zbývalo spoustu času, poslední zaměstnanci odcházeli kolem deváté, ale když už bude zapínat to podivné pípací udělátko, zavolá rovnou všem.
V tu chvíli se však jeden z jeho hojně využívaných orgánů začal ublíženým mručením dožadovat okamžité a přednostní péče.
„A možná bych se taky moh nejdřív najíst,“ zamumlal si pro sebe a žaludek souhlasně zakručel.
Adrian se usmál a slezl z postele. Sotva ale ze sebe shodil přikrývku, po zádech mu přejel ledový poryv větru. Otřásl se a rychlostí blesku přeběhl na druhou stranu místnosti, kde vedle staré vyřezávané skříně ležely jeho věci. Zabalil se do mikiny a překřížil ruce přes hrudník.
Na chodbě ho podlaha zastuděla značně víc, než-li v jeho pokoji. Zaraženě vyjekl, ke schodišti se raději přehopsal a ze schodiště pak zas rovnou ke kuchyni. Snažil se být potichu, aby nevzbudil Severuse, ale i na úkor své výšky a váhy se mu to moc nedařilo.
V kuchyni se rychle posadil na stůl. Byl na něm ubrus a tedy nehrozilo, že by mohl být tak ledový, jak Adrian předpokládal u židle.
Chvíli poslouchal, jestli neuslyší nějaký zvuk, jakýkoliv, který by signalizoval, že je Severus vzhůru.
Všude bylo ticho, až ho to přinutilo usmát. Vlastně si vůbec nedokázal představit, jak Severus spí... na zádech, s dlaněmi předpisově položenými na hrudi? Tak přece nespal nikdo, ani dokonalý Severus nemohl. Snad na boku...? Nebo na břiše? Ve stoje? Či zavěšený za nohy jako netopýr? Možná svou polohu neustále měnil, stejně jako Adrian... A míval hezké sny? Zdálo se mu, že létá v oblacích nebo ho trápily noční můry? Dostavovaly se k němu v noci špatné vzpomínky? A měl vůbec nějaké sny? Ne, neuměl si to představit. Ale udělal by toho hodně jen proto, aby se to dozvěděl. Protože představa Severuse, klidného a bezbranného, prakticky nevinného, vydaného na pospas celému světu... ta představa mu na tváři jednoduše vyvolávala úsměv.

Nevěděl, co přesně tady hledá. Měl hlad, ten ho poháněl, byl by schopný sníst téměř cokoliv. Nebyla tu ovšem žádná lednice, vlastně ani žádná jiná nádoba na jídlo, u které by z pouhého pohledu na ni bylo jasné, co se v ní ukrývá. A Adrian by se velmi nerad prohraboval ve všech možných skříňkách.
Uplynulo spoustu času – byly to bezmála tři roky – kdy byl naposled okolnostmi donucen krást. Tehdy toho nijak nelitoval a dostat se do oněch situací znovu, i přestože ho to zavedlo do nejednoho maléru, dělal by to znovu. Ale teď si jednoduše připadal přinejmenším provinile, že se chystá vzít něco bez dovolení zrovna od Severuse. Nebylo to tak docela stejné jako na ulici, věděl, že se na to přijde, Severus je schopný všimnout si sebemenšího pozměněného detailu, jako že je trochu jinak posunutý ubrus nebo že se jedno zrnko rýže překutálelo na druhou stranu dózy, a především, Adrian byl tady na návštěvě. Teoreticky by si to přece mohl vzít... a až uvidí Severuse, i hned mu to oznámí a slíbí, že mu na oplátku dané věci koupí třeba tucet.
Rozhlédl se po kuchyni s plánem, že zamíří k té největší skříni, která by mohla sloužit jako spíž. Problém byl ale v tom, že všechny ty skříně se zdály stejné. Povzdechl si a seskočil ze stolu dolů. Zdá se, že asi opravdu bude muset projít každou zvlášť...
Sklonil se nejdříve k těm dolním.
Po otevření prvních dvířek se mu naskytl pohled na sadu hrnců a pánviček, seřezané od největších po nejmenší, zjevně té nejlepší kvality, za kterou by se nemusel stydět lecjaký šéfkuchař. Co ale bylo zarážející, nevypadaly ani trochu použitě, jakoby je snad někdo zrovna vybalil z krabic nebo je tu měl jen proto, že přítomnost podobného nádobí do kuchyně prostě patří. Stejný dojem na něj vyvolala i druhá skříň s cedníky, struhadly a spoustou kovových či dřevěných věcí, jenž Adrian ani neuměl pojmenovat.
Hned v další už narazil na jídlo, ale to ho v danou chvíli dočista přestalo zajímat. Ani se pořádně nepodíval po vystavených pochutinách a začal si prohlížet zbylé skříně a vnitřky šuplíků. Čistě ze zvědavosti samozřejmě.
A měl z toho nakonec podivný pocit...
Nože, sekáčky, válečky, naběračky, příbory, nejrůznější krouhátka a zbytečnosti, které nejspíš každá typická žena v domácnosti znala a uměla používat, ale Adrian o nich věděl akorát, že se hezky blýskají a že když s nimi namíří proti slunci, háže to po kuchyni prasátka, to všechno vonělo novotou a nepoužitostí a působilo dojmem, že Severus zřejmě ani neví, že je tady má. V horní skříni se skrývaly hrnečky. Bílé, keramické, bez tvaru, stály vedle sebe seřazené jak vojáci. Zaplňovaly všechny tři patra skříně, mohlo jich být okolo padesáti nebo klidně i sto... ten pohled děsil. Adrian skříň rychle zavřel. A když následně ve vedlejší uviděl bezchybně seřazené talíře a misky, udělal to samé.
Chuť projít celým domem a prozkoumat i sebemenší kouty, aby zjistil o Severusově bydlení veškeré zajímavosti, chuť, která ho popadla někde u druhého šuplíku, ho zase přešla. Ještě by někde v houpacím křesle našel sedět jeho mrtvou babičku a to vážně neměl zapotřebí...
Vrátil se zpět ke skříňce s jídlem. Adrian se v jednu chvíli bál, že bude uvnitř všechno uspořádané podle abecedy (a v jednom opravdu šíleném okamžiku, kdy hned vedle ananasu spatřil banán, tím byl přesvědčen), ale aspoň zde se vše zdálo v relativním pořádku. Nebo respektive v nepořádku. Potraviny byly rozděleny na obvyklé sekvence jako zelenina nebo mléčné výrobky, ale žádné velikostní seřazení či seřazení podle barev se naštěstí nekonalo. I přesto si obsah nikterak dlouho neprohlížel, popadl do ruky pomeranč a mléko a co nejtišeji odcupital zpátky do svého pokoje.
Až tam si překvapeně uvědomil, že obojí je studené. Ano, nebylo zrovna nejtepleji, ale tohle působilo jak vychlazené z lednice. Nejspíš nějaké kouzlo, Adrian nevěděl. Jako Draco si nikdy pro jídlo sám nechodil, když měl na něco chuť v Malfoy Manor, zavolal na domácího skřítka - a ve škole pak na mladší studenty. Neměl ponětí, jak to chodí u kouzelníků, v prominentních rodinách jako ta jejich nemělo žádné dítě a u sebe doma normálně používal lednici a mrazák.
S menšími potížemi odšrouboval víko ze sklenice a hltavě se napil. Nevšímal si, že mu mléko teče po bradě, odložil láhev na zem vedle postele a zatímco čekal, až se na znamení, že je zapnutý a pracuje v plném provozu, jeho řvavě červený mobil rozezní, zachumlal se zpět pod peřinu.



„Nedáš si ještě slaninu?“ Karen Stuartová se usmála. I přestože se jednalo o ženu středního věku, a že se mezi jejím obočím při té otázce rýsovala ustaraná vráska, její úsměv v ponurém ránu působil jako slunce na zatažené obloze – stejně jasně a hřejivě.
Na dívku před ní to ale očividně neudělalo žádný dojem. Darlin byla své matce velice podobná, zdědila po ní blonďaté vlasy, velké modré oči, stejně malý nos a uši... snad jen bradu měla trochu víc vystrčenou a rty ne tak plné, ale o to víc byla půvabnější a svým mladím i krásnější. Působila dojmem, že kdyby se usmála ona, okolí by se opravdu rozzářilo, jakoby na ně posvítilo skutečné slunce.
Z neznámého důvodu se ale Darlin neusmívala. A Karen to nepříjemně znepokojovalo.
Ještě před dvěma dny byla Darlin šťastná, prozpěvovala si v koupelně a rozhazovala dobrou náladu na všechny strany. Pak její zvonivý smích najednou utichl, začala při chůzi zírat do země a na veškeré otázky odpovídala jednoslabičně nebo dokonce vůbec. Karen by se nepovažovala za správnou matku, kdyby neměla alespoň tušení, co se její dceři stalo, třebaže jí sama nic neřekla. Mohly sice existovat stovky věcí, desítky lidí, co by mohlo způsobovat Darliino trápení, ale Karen ve svých myšlenkách obviňovala pouze jednoho jediného člověka. Nebylo by to koneckonců poprvé, co by se kvůli němu její dcera takhle soužila. Tolik se toho změnilo od té chvíle, kdy se Darlin vrátila ze školy domů, celá promočená, se šťastným výrazem na rtech...

Vždycky spolu měly výborný vztah. Darlin byla jedináček, ale o to byla tou nejlepší dcerou, jakou si mohli přát. Byla chytrá a krásná, neuvěřitelně poslušná. Ráda doma pomáhala, nikdy neměla žádné problémy, dokonce se ani nezajímala o chlapce, jelikož si sama myslela, že na podobné věci má ještě spoustu času. Byla dobrý člověk, každý ji jen chválil a každý si ji zamiloval. Běžně si spolu povídaly, otevřeně a upřímně jako kamarádky, objímaly se i na veřejnosti, žádné puberťácké postoje Darlin nechovala, nikdy si nechtěla hlavu přebarvit na růžovo nebo se trucovitě nezamykala v pokoji. Byla pořád stejná, stejně perfektní...
Ale ten den, kdy se jí svěřovala o krásném princi, jenž to odpoledne potkala v knihovně, ten den Karen proklínala. Všechno se zdálo v relativním pořádku, aspoň do toho večera, co ho přivedla na večeři. Byl slušně oblečený, byl milý a kouzelný, s velice vybranými způsoby a zdál se i dokonce chytrý. Vlastně mu nechybělo nic, co by si matka mohla u nadcházejícího zetě přát, byl ideální partie. I Marten, Darliin otec, jím byl nadšený... A i přesto byl Karen něčím krajně nesympatický. Připadal jí křivý a bála se, že jednoho dne Darlin ublíží. Jakmile odešel, s dcerou si o tom promluvila. Darlin jen šveholila, že se plete, že on je ve skutečnosti strašně úžasný...
Postupem času se s nimi začala hádat. O večerce, o škole, o jejich názorech, které se neshodovili s těmi jeho... Přestala si s matkou povídat tak, jak tomu bývalo dřív, jejich rozhovory se omezovaly jen na nezbytné zdvořilostní fráze. Chtěla se odstěhovat.
Jednou jí Karen obeznámila s tím, že jí jedna z jejich přítelkyň řekla, že toho blonďatého chlapce viděla zacházet do Rums, klubu pro bohaté, o kterém po celém Londýně kolovaly ty nejhrůznější historky (že se v něm pořádají hromadné orgie, že zde seženete jakoukoliv drogu stejně lehce, jako v těch největších cukrářství gumové medvíky... nebo že se zde konají předem plánované rvačky, u kterých přihlížející sázejí na vítěze a ten že za odměnu získává sex se všemi dostupnými děvčaty, které se tu jinak běžně za peníze prodávají a přitom jsou hrozně mladé – mladší dokonce než Darlin). Darlin se tehdy rozzuřila, že Karen raději věří svým přítelkyním, než jí, vlastní dceři, na základě ničeho si dělá vlastní úsudek a že ji nesnáší, nesnáší za to, že se jí mermomocí snaží překazit něco tak nádherného, jako je vztah s... s ním. Karen mu nemohla přijít na jméno ani v myšlenkách...
Prý něco tak nádherného! Po celých devět měsíců byla její nálada strašně kolísavá. Jednou překypovala štěstím (a v těch chvílích byla šťastná i Karen, třebaže by toho kluka jinak nejraději poslala přinejmenším na Sibiř), podruhé zas sotva chodila a znenadání propukala v zoufalé záchvaty pláče... bylo to všechno, jen ne nádherné.

Darlin na to měla úplně jiný názor. Její život byl sice hezký a bezproblémový, ale s Adrianem to bylo jednoduše... něco úplně jiného... něco tak zatraceně dokonalého... Adrian byl dokonalý. Měl nádherný úsměv, byl strašně moc chytrý a vtipný... a tak moc hodný! Kdykoliv se na ni třeba jen podíval, měla pocit, že se roztéká. Kvůli němu zapomínala na školu a na rodiče, na všechno. Nevnímala okolí, i když nebyla s ním, myslela pouze na něj. Žila jen pro něj. Jen za jeho přítomnost by byla ochotna udělat cokoliv, klidně by odešla ze školy, teď hned by se vykašlala na celé vysokoškolské studium, na které se těšila už od malička, jen aby mohla být s ním. Kdyby chtěl, vzala by si ho v nejbližší kapli, na nejbližším úřadě, přesně v tuhle chvíli, nečekala by ani vteřinu, nic by si nerozmýšlela. Zemřela by pro něj, zabila by pro něj... byla si jistá, že jeho polibky jsou vrcholem všeho a že nic lepšího jí už nikdy v životě nepotká. Ačkoliv poslední dobou často hrozila, že se s ním rozejde, byla jím doslova posedlá. Chtěla si od něj pouze vydobýt trochu víc lásky, sice jí pořád opakoval, že jí má rád, ale jí to nestačilo. Chtěla, aby se k ní zalykal láskou stejně, jako se zalyká ona. Když se ale objevil sebemenší náznak problému, sebemenší náznak, že by se doopravdy mohli rozejít, psychicky se hroutila, měla chuť zemřít, nemohla dýchat a hystericky probrečela celé noci.
Její matka to nikdy nemohla pochopit, nemohla jí přece rozumět, když sama nic takového nikdy nezažila. A Darlin byla přesvědčená, že nic podobného nezažila, protože jejich vztah s Adrianem byl jednoduše něco výjimečného. Něco co nepotká každého člověka, ale co můžete prožít jedině s někým tak dokonalým, tak božským, jako byl Adrian.
Milovala ho. To všechno se dalo shrnout do jedné věty...
Milovala ho.

Darlin zakroutila hlavou.
Karen mateřsky protáhla obličej. „Vždyť si do toho sotva rýpla. A slanina vždycky byla tvoje nejoblíbenější snídaně, jako malá jsi mě každý ráno prosila, abych ti ji udělala. Slaninu a tousty s borůvkovou marmeládou. Klidně si to jedla i dohromady, tak proč to najednou nechceš? Musíš něco jíst...“
Darlin ještě urputněji potřásla hlavou na znamení nesouhlasu. Karen si povzdechla a odhodila misku s dokřupava opečenou slaninou stranou.
„Jak myslíš.“

V kuchyni se tlumeně rozezněla melodie písničky Hello I love you od skupinu The Doors. Zpozorněly. Obě moc dobře věděly, co tahle melodie znamená. Bylo to vyzvánění na Darliiném mobilu, které si přednastavila k číslu jediného člověka.
Karen se chystala něco říct, ale to už byla Darlin na nohou a hnala se přes celou místnost ke svému batohu s učebnicemi, kde měla mobil schovaný.
Ruce se jí třásly horlivostí, když hovor přijímala.
„A-ano?“
Karen nespokojeně zamlaskla a zamračila se. Postavila se a odešla od stolu ke kuchyňské lince, kde začala předstírat, že umývá nádobí a že tedy jejich rozhovor vůbec neposlouchá.
„Darlin, ahoj... zlatíčko, jak se máš?“
Rozbušelo se jí srdce. Něžné oslovení ji doslova zahřálo na poraněné duši. Adrian nakonec zavolal, nezapomněl na ni... „Jde to,“ zašveholila radostně. Dočista se jí vykouřilo z hlavy, že dvakrát zapomněl na jejich výročí a že by se na něj měla zlobit. Slyšela ho a to jí ke štěstí stačilo.
„Nezlob, že jsem nepřišel,“ protahoval Adrian provinile. „Chtěl jsem, koupil jsem ti takovej hezkej dárek, naplánoval celej večer a všechno, ale víš, něco důležitého mi do toho vlezlo. Nic takovýho jsem nečekal, nezval jsem ho sem, nechci tu s ním být, je protivný a dneska jsem si prohlížel jeho kuchyň a ani bys nevěřila-“ Zarazil se a zhluboka nadechl. „Objevil se tu můj kmotr.“
Darlin otevřela ústa, ale neměla ponětí, co by měla říct. O Adrianové minulosti moc nevěděla. Nechtěl se o tom bavit, bylo dost zřejmé, že je to pro něj bolestivé téma. Jediné, co se z něj Darlin podařilo vydolovat a co víceméně i sama pochopila, bylo, že s rodinou se nestýká, neudržuje s ní vůbec žádný kontakt a jejich vzájemný vztah je na bodě mrazu.
„Bydlím teď u něj... jenom na čas. Asi chce ukončit spory nebo tak něco...“
„Aha,“ vydechla. „A jak dlouho tam budeš?“
„Nevím... říkal jsem, že jen na čas.“
Darlin se zarděla a úpěnlivě si začala prohlížet švy na utahování u batohu.
„Musím tu zařídit pár maličkostí. Moje nepřítomnost evidentně způsobila kolaps koloběhu života na zemi a hrozí, že se kvůli tomu rozpadne Čína na dvacet malých Číňátek,“ durdil se Adrian. „Pokusím se to vyřešit co nejrychleji. Hlavně se na mě nezlob, vážně-“
„Já se nezlobím,“ přerušila ho Darlin okamžitě. „Chápu to. Chápu, jak se teď asi cítíš. Mohli by- mohli bychom se potom někdy sejít? Teď asi nebudeš mít příliš času, ale někdy potom...“
„Jo, někdy potom určitě. Chci ti dát ten dárek, budeš z něho nadšená.“
Nepochybovala, že by byla, i kdyby jí dal vrtačku s knížkou o kutilství. Na tváři se jí rozlil úsměv.
„A... něco bych od tebe potřeboval...“
Držela se, aby nevykřikla cokoliv. Rychle, dřív než jí stačilo z pusy vyletět něco jiného, zamumlala pár vět ve smyslu, že záleží na tom, co to bude a čeho se to týká. Ve skutečnosti jí to ale bylo úplně ukradené. Rozkrájela by se pro něj a zabalila do rýže a mořských řas jen proto, že jednoho večera při jejich rande ohodnotil japonské jídlo za celkem přijatelné.
„Mohla bys zajít každej druhej den ke mně domů a postarat se mi o palmičky? Případně taky nakrmit kocoura... klíč přece máš a byla by škoda toho nevyužít. Já se tam teď jednoduše nedostanu.“
„Samozřejmě!“ souhlasila nadšeně.
„Oh, díky. Klidně se tam zdrž, jak dlouho chceš. Pusť si třeba televizi nebo něco... mě je to jedno a vím, jak se ti tam líbí.“
„Dobře,“ rozzářila se. Když Adrian vydechl, byla přesvědčená, že se usmál.
„Dobře,“ zopakoval po ní.
Nějakou chvíli si ještě povídali. Adrian se jí zeptal na školu, načež na základě její odpovědi spustili vážný rozhovor na téma egyptologie, pyramidy, faraoni, mumifikace, otroci a malé kamínky v Kleopatřiných bradavkách.
Když se rozloučili a dostalo se jí ujištění, jak moc jí má Adrian rád, Darlin zastrčila mobil zpět do batohu a bláznivě se rozesmála. S blaženým úsměvem se pak přiřítila ke stolu a rozhlížela se po borůvkovém džemu, zatímco si na talíř sypala celý slaninový obsah obrovské misky.

Karen přimhouřila oči. Nelíbilo se jí, jak moc ten kluk s její dcerou mával. Stačilo lusknout a byla jako vyměněná. Ne že by nebyla ráda, že je její dívenka zase šťastná a že sama právě hodlá sníst snídani pro tři lidi na posezení, ale nelíbilo se jí uvědomění, že dřív nebo později se tu zase bude vléct jak odsouzenec před popravou a sotva se celý den dotkne byť doušku vody. Tahle závislost na přívětivých slovíčkách jejího milého nebyla zdravá a nejhorším na tom bylo, že Darlin si toho nebyla za mák vědoma.
Tentokrát ale pro udržení klidu v domácnosti Karen mlčela, když před dceru stavěla otevřenou nádobu s borůvkovo rybízovou marmeládou.
Odjakživa byla mírumilovanou osobou, stejně jako Darlin nikdy nemívala žádné spory a se všemi většinou bez problémů vycházela. Jestli by ale kdy musela o někom říct, že ho z celého svého srdce i duše nenávidí, určitě by slova plná záště patřila právě tomuhle princi.



„Nicolasi...“ zamumlal zrzavý chlapec někam do jeho krku.
Nick nenáviděl znění svého plného jména stejně jako otce, po kterém ho zdědil. Proto obvykle kladl důraz na to, aby ho všichni oslovovali tou kratší verzí. Od tohohle drobného stvoření, které se mu zrovna nadrženě vrtělo na klíně, to ale kupodivu snášel podivně kladně... ba co víc, kdyby letos neoslavil svoje čtyřicáté první narozeniny, nebyl by pro většinu lidí přirozenou autoritou a neměl by přílišné nutkání zachovávat si důstojnost, tvář a dospělý postoj, vyloženě by chlapce o dráždivě zašeptané oslovení prosil.
Naštěstí moc dobře věděl, že na Christiana působí přinejmenším stejně.
Už od prvního dne, kdy tahle lištička přijala Rums za svůj nový a vlastně i úplně první domov se na Nicka až příliš naléhavě upínala. Za běžných okolností byl Nicolas ke svým svěřencům vždycky milý a přátelský, ale co si za těch deset let v pozici majitele pamatoval, nikdo si jeho chování nevysvětloval jako přízeň lásky. Všechny ty děti měl rád, ano, některé míň, některé víc, snažil se však mezi nimi nedělat žádné rozdíly, pro každého z nich byl věčnou oporou, povídal si s nimi, chránil je a utěšoval. Byly to jeho děti. Děti, které za svůj krátký život stihly zažít všemožně strašné věci, které potřebovaly vytáhnout z ulice, aby se o ně někdo postaral a vychoval je... tohle Nick všechno udělal, dal jim domov, peníze a lásku. Rodičovskou lásku.
Jenže Christian, který byl od malička pravidelně zneužíván svým otcem a kterého pak pokaždé zfetovaná matka ze žárlivosti zmlátila, žádné další rodiče nechtěl. Přál si obejmout, slyšet vášnivá a romantická slova lásky, neustálou pozornost a ujištění, že je hodný života a všeho krásného, co nabízí... a to všechno chtěl od Nicka. Scházet se zákazníky mu paradoxně nevadilo, naopak se mu všechen ten obdiv a lichotky na jeho osobu převelice líbili a užíval si je. Pouze samotného sexu nebyl nikdy schopen, zákazníci o tom ale věděli, respektovali to a i nadále si zrzavého chlapce žádali. V tom klubu doslova bydlel, zbožňoval jej... ale ne tak jako zbožňoval Nicka.
Nicolas se nejdříve cítil zmatený. Nevěděl, co udělal špatně, když si chlapec vykládal jeho doteky jinak, než je zatím chápali ostatní. Tak jako u každého, se mu musel několik prvních dní přehnaně věnovat, aby si zvykl na jejich zaběhnutý řád a pravidla, ale po jednom týdnu, jenž běžně v těhlech situacích postačil, za ním Christian chodil pořád a to častěji a častěji. Téměř při každém jejich setkání se dožadoval mazlení a nic netušící Nicolas mu ho hojně dopřával. Pak mu ale Christian otevřeně začal vyznávat svoje city, šeptal mu, jak silnou má v něm důvěru, že je to nejlepší, co ho v životě potkalo, to jediné, co konečně dává smysl... Nick v něm do té doby viděl jenom další své dítě, proboha, vždyť mu bylo teprve šestnáct! I jeho vlastní syn byl podstatně starší. Samozřejmě mu to lichotilo, ani se nemusel dlouho zamýšlet, jestli považoval Christiana za přitažlivého či nikoliv, ale víc než co jiného si kvůli tomu dělal příšerné starosti. Snažil se od něj co nejvíce distancovat, doufal, že ho to jednou pomine. Jenže i postupem času chlapec ve svém snažení chytit ho a nikdy nepustit nepolevil, začal ho svádět, tisknul se k němu při každé příležitosti a dával mu všemožně najevo, že všechno to naoko slaboduché švitoření myslí smrtelně vážně. Byla to ta neskutečná štěněčí oddanost a vytrvalost, kterou si ho Christian nakonec získal. A jakmile Nicolas povolil překročit hranice, trvalo jen několik dní, než si sám celou tu roztomilou divokost zamiloval.
Byly to tři měsíce, co sem Christian přišel. A několik týdnů, co mezi ním a Nickem bylo něco, čemu se při troše nadsázky dalo říkat vztah. Oboum dvoum ty týdny přinesly spoustu života a energie a pro oba to mělo nesmírnou váhu i význam.

Před pár dny se pohádali, když se na Nicka ze všech stran hrnula práce a Christian sebestředně žádal o pohlazení. Nick byl na pokraji vybuchnutí, když se po jeho odmítnutí Christian urazil a odtahoval se od něj stranou, a jakmile se vyskytl problém s Adrianem a Eisvogelem, přidali se k tomu i podrážděnost a rozčílení. Včera se usmířili a na něj zas dolehl zvláštní klid a jistota, že všechno se srovná a všechno bude dobré. Na znamení, že jsou mezi nimi spory urovnané, vzal to odpoledne chlapce na výlet do zoo. Tolik se mu zalíbilo, jak se Chris snaží napodobit grimasy opiček a přežvykování žiraf, že zapomněl na čas a nestihl pak jet otevřít klub. Musel zavolat Kvidovi, aby to udělal za něj, ale nelitoval toho. Christian se mu totiž potom svěřil, že je to úplně poprvé, co byl kdy navštívit zoo, že ani se školou nikdy nemohl jít. A to rozhodně stálo za pár protivných slov, které mu Kvido při následném setkání věnoval.

Nick se pousmál a zajel dlaní pod růžové tričko. Pohladil ho po břiše.
„Nicolasi,“ zasténal Christian naléhavěji a mezi prsty sevřel límeček černé košile. „Odpověz.“
Nick se nechápavě zamračil, lehce chlapce pošimral a ruku zas stáhl. „Nerozumím, ty ses snad na něco ptal? Promiň, ale mám spoustu práce, nemám čas poslouchat všechno, co říkáš,“ předstíral, že v hromadě papírů před sebou hledá nějaký konkrétní a velice důležitý dokument.
„Nicolasi! Nech toho nebo tě pošlu spát bez snídaně,“ zašveholil Christian vážně. „Ptal jsem se, jestli mě máš rád a jestli jsem tvůj čumáček a knoflíček a koláček medový a...“
Nick se uculil. Miloval na něm tuhle dětinskost, protože věděl, že i přes všechno, co dělá a jak mluví, je Christian na svůj věk neuvěřitelně vyspělý. To život a nekvalitní výchova ho naučila, už od útlého věku se o sebe musel starat prakticky sám a od třinácti, kdy z domova utekl, byl závislý jen a pouze na sobě. Naštěstí na něj jeho labilní dětství nemělo žádný podstatný vliv, spíš naopak, občas ho sice zachvacovaly pocity méněcennosti nebo ublíženosti, ale ve své podstatě to byl dobrý člověk. Nebylo divu, že si chtěl dětství vynahradit teď, ve věku, kdy by se měl jinak začít chovat rozumně a dospěle, a Nick mu tu možnost rád poskytoval.
„...a motýlek a pejsánek a lištička rezavá a... Nicolasi, nemůžu uvěřit, žes mě nechal zajít až ke zvířecím jménům,“ ukončil svůj výčet ublíženě. Přísně se na Nicka podíval a překřížil ruce přes hrudník, jakoby to byl ve skutečnosti on, kdo je tu o třicet let starší. „No tak. Řekni, že mě máš rád.“
Nick se nadechoval k dráždivé odpovědi, když se mu na stole roztančil mobil. Natáhl se po něm a aniž by dbal na pištivé výhružky, že jestli se to chystá zvednout, přestane mu vařit úplně, hovor přijal.
„Prosím?“
„Ahoj, Nicku,“ Adrian na druhé straně zněl zvláštně pokorně. „Chtěl jsem se jen zeptat, jestli je všechno v pořádku. Myslím s Eesveeglem.“
„S Eisvogelem,“ opravil ho.
„Eesveegl, Esvigl, není v tom rozdíl,“ zahlaholil Adrian drze.
„Eisvogel!“ zavrčel káravě. Christian, který celou dobu rozčíleně mumlal cosi o nedostatku něžností, tyranii, kusu ledu, bez zákusku, puse a spaní na gauči, raději zmlkl. „Měl by sis to jméno konečně zapamatovat, hvězdo, už ses s ním párkrát viděl a je to moc významná osoba. Nemyslím si, že by ho potěšilo, kdyby jsi takhle komolil jeho jméno.“
„No jo, Eisvoegel, stačí? Vždyť já vím, jak se jmenuje, jen mi trochu dělá problém výslovnost.“
„Tak trochu,“ ušklíbl se Nick.
„A jak to s ním teda dopadlo?“ zeptal se Adrian zase tím provinilým hlasem. „Pošle na nás mafiány, jen proto, že se s ním nemůžu vyspat zrovna já?“
Nickovi problesklo hlavou, jak absurdně a zcela výstižně dokázal popsat jejich situaci v jedné větě. A nevěděl, co přesně by měl říct, aniž by mu vyčetl všechno, co všechna jeho nepozornost a jeho zranění způsobili, proto místo odpovědi mlčel. Christian ho zvědavě sledoval.
„Nicku?“
„Víš jistě, že se na tu schůzku nebudeš schopný dostavit?“
Adrian si povzdechl. „Vlastně nevím... je to tak špatný?“
Nick jeho povzdech napodobil. „Ještě jsem mu tu zprávu ani neřekl a to tu dneska byl. Tak co, jak moc si myslíš, že je to špatný?“
Tentokrát ztichl Adrian.
„Udělám, co se dá,“ pokračoval Nick zničeným tónem. „Eisvogel je ale marnivý člověk a když nedostane to, co chce a jak to chce, zuří a šlehá kolem sebe blesky. Byl zázrak, že byl ochotný přesunout tu schůzku o celý týden, naštěstí tu ten den ještě bude, jenže hned ten následující se vrací do Německa a jestli neodjede se zážitkem úžasnýho sexu... ne, že by ostatní nebyli dostatečně dobří, ale on chce speciálně tebe. Vím, že asi nestihneš vymyslet nějakou zázračnou mastičku, po který by se ti ty ruce zpravily přes noc, ale kdybys to dokázal skousnout a dostavit se v daný čas... byl bych moc rád, Adriane.“
Christianovi se zúžily oči. Rychle se snažil s Nickova klínu uniknout, ale Nicolas ho volnou rukou zachytil kolem pasu a uvěznil ho u sebe. Christian na něj naštvaně syčel, zatímco se od něj rukama snažil odtáhnout. Beznadějné, Nick měl desetinásobně větší sílu než-li on.
Adrian něco nesrozumitelně mručel. Asi přemýšlel. „Já... já možná bych mohl něco udělat a přijít, ale...bude mi to krajně nepříjemné, nic neslibuji a chci za to dvě stě kilový pytel karamelek.“
Nick doslova zjihl. „Vážně? Takže přijdeš? Super, krize zažehnána!“
„Nicku, ale já-“
„Díky, hvězdo. Budu na to myslet, až budu nakupovat vánoční dárky.“
Adrian rozmrzele zamumlal, že není zač a že si přeje černého Astona Martina jako měl James Bond a že by mu k tomu rovnou mohl přidat i řidičák.
„Takže platí, ode dneška za týden se tu uvidíme. Tedy příští středu, kdyby sis to neuměl spočítat... A přijď raději už v devět, Lucy se ti na to ještě podívá.“
Adrian ani nestačil nic odpovědět a Nick se s ním loučil. Měl totiž strach, že by si to ještě mohl rozmyslet a odseknout, že není žádný kouzelník, aby ho během jednoho týdne přestaly bolet pořezané ruce. Sotva Adrian řekl na rozloučení ahoj, telefon vypnul a rychle položil zpět na stůl. Christian se mu totiž snažil vyrvat ze sevření čím dál urputněji a jemu na jeho udržení už jen jedna ruka nestačila.
Christian se ho pokusil kousnout.
„Sakra, co děláš?“ Nick ho popadl za ruce a důrazně je zmáčkl. Nebyla to žádná převratná bolest, ale bohatě stačila k tomu, aby se chlapec uklidnil.
„Nemám ho rád,“ zakníkl Chris ublíženě. „Je zlý a protivný a... nemá mě rád. Bezdůvodně, prostě... mě nemá rád.“
Nick se na něj chvíli překvapeně a nechápavě díval. Pak se pousmál, přitáhl si ho o značný kus blíž a políbil ho na chvějící se rty. Rudé vlasy je přitom oba pošimraly na tvářích.
„Ale já tě mám rád.“
Christian se usmál a ochotně se mu sám znovu napasoval do náruče.
„Já to věděl... teď už jen stačí říct, že jsem ten nejkrásnější zrzavý kluk, který ti kdy dělal snídaně...“



Adrian uraženě nafoukl tváře. Takhle mu zavěsit! On se pro něj chystá tolik obětovat, své zásady a čest, a on mu takhle zavěsí! Sprostota... Odhodil červený aparát přes celou místnost zpět k místu, kde se přibližně válela jeho taška, a nespokojeně zavrčel, když se trefil přímo doprostřed měkké hromádky oblečení. Žádné zvrhlé zadostiučinění nad rozbitým mobilem se tedy nekonalo.
Vybil si tedy zlost aspoň na pomeranči. Zaťal do oranžové slupky nehty a nemilosrdně jí plodu zbavil. Než se nadál, pomeranč byl pryč a mléko taktéž. Adrian si pomyslel, že si podobnými kombinacemi koleduje o zažívací potíže, že by s tím měl přestat, dokud je mladý, a že by si dal nakládané okurky s jogurtem.
Neochotně se zas vydoloval z peřin do ranního chladu, tentokrát s plánem vyjíst celou tu skříňku, dovolení nedovolení.
Na chodbě se ale zarazil. Slyšel z dolního patra hlasy. Byly dva a... šeptaly. Zněly rozrušeně a zrychleně, jakoby majitel jednoho z nich někam spěchal a ten druhý ho akorát s ještě naléhavějším tónem popoháněl. Hluboký hlas samozřejmě patřil Severusovi a ten jemný... Grangerové?
Adrian se po špičkách došoural ke schodišti a opatrně nakoukl za jeho okraj. Skutečně, dole u dveří stála Grangerová, měla na sobě kabát a ve vlasech zašmodrchané listí. Zdálo se, že teprve přišla a že se ani nehodlá příliš zdržovat. A vedle ní stál Severus, s jakýmsi podezřelým košíkem v rukou, jehož vrch byl pečlivě přikryt hromadou ubrousků.
Adrian bohužel nerozuměl, co si povídali, přesto se na schody posadil, napínal uši a doufal v sebemenší zvrat situace. Žádný se ovšem nekonal, sice měl jednou pocit, že něco zaslechl, ale jelikož mu brámtochtivý dranci nedávali žádný smysl, domyslel si, že nejspíš ne. A pak se již s běžnou hlasitostí Grangerová rozloučila, ozvalo se prásknutí a vzdalující se kroky.
Adrian ještě chvíli počkal, než se do kuchyně vydal za Severusem. Třebaže mu dneska prošmejdil celou kuchyň a div se neudusil, jak se snažil nedýchat jen proto, aby mu z jejich rozhovoru neuniklo sebemenší slovíčko, nechtěl v něm zbytečně vyvolávat pocit, že snad narušuje jeho soukromí...

Zaklepal o rám dveří. Měl pocit, že by měl.
Severus se na něj od kuchyňské linky otočil. Ubrousky byly pryč a z košíčku vyčuhovala nádherně se vybízející halda jídla, které Severus bral postupně do rukou a rozděloval je na dva malé talíře.
„Ty už jsi vzhůru?“ zeptal se namísto pozdravu. Opět košík přikryl ubrouskem a celý ho následně schoval do kouzlem chlazené skříně. Adrian si prohlédl chudě obložené talířky a dostal silné nutkání podotknout, že jestli je tohleto určené jemu, tak je Severus neuvěřitelně naivní, když si myslí, že mu to všechno bude ke snídani stačit.
„Také přeji krásné ráno,“ zabručel rozmrzele a posadil se na židli. Na stůl si před ním netroufl. Dřevěná židle ovšem kupodivu nebyla ani trochu ledová, jak předpokládal ráno, nýbrž naopak příjemně teplá a měkoučká. Adrian si uvědomil, že tak nějak vůbec mu už není zima, a právem to přisuzoval Severusově přítomnosti. Severus byl totiž úsporný člověk, který přes noc vypínal hodiny a myslel si, že během spánku není potřeba topit.
„Já jen že teprve bude půl osmé. Myslel jsem, že obvykle spíš až do oběda.“
„Jo, ale to proto, že chodím spát až po snídani,“ objasnil mu věcně, zatímco si s ohromným pocitem trapnosti začal uvědomovat, že na sobě nemá kalhoty. „Normálně spím tak jednu až sedm hodin denně, jsem čilý člověk,“ mumlal a dostával se do čím dal větších rozpaků. Pokoušel se natáhnout červenou mikinu přes kolena, měl štěstí, že mu sahala až do půlky stehen. „Nevím, proč jsem tady spal tak dlouho.“
„Díky tomu čaji. Je to má vlastní směs fialek, anýzu, kolokvinty, ocúna jesenního a dymnivky duté se zeleným čajem dovozeným přímo z jedné zapadlé ale hojné části Číny. Má uklidňovat mysl, napomáhat k rovnováze a tělesnému klidu. Člověk po něm spí dlouze a beze snů, tak, aby si tělo dostatečně odpočinulo... i když si nejsem jeho účinností tak docela jistý, kromě mě jsi byl jediný, kdo ho pil. Chtěl jsem ho prodat do lékáren, jenže ministerstvo mi ho neschválilo.“
Adrianovi, který na škole patřil v bylinkářtství a lektvarech mezi nejlepší studenty a který tedy nebyl v těhlech věcech žádný žabař a v bylinkách se vyznal, se výhružně zúžily oči. „Tys mě zdrogoval!“
„Ano, svým způsobem,“ přitakal, jakoby odpovídal na běžnou konverzační otázku o počasí. Umístil před něj jeden z talířků, druhý položil na opačnou stranu stolu, kam se také posadil, a doprostřed postavil ošatku s pečivem a dva páry příborů.
Adrianovi se zhoupl žaludek. Nebyl připravený na to snídat společně se Severusem, nedokázal si ani představit, co vůbec jí, co mu chutná, profesorský stůl stál vždy vysoko nad studentskými, nikdy mu do talíře neviděl a tenhle malinký působil dojmem, že jídlo na něm je tu jen proto, aby ladilo s tím Adrianovým. Vlastně tak nějak žil Adrian v představě, že Severus za celý svůj život nepozřel ani sousto, pil akorát výživné čaje a při slavnostních večerech si i občas dal i trochu kávy... to že by se směl dívat na to, jak Severus jí, ho uvádělo do větších rozpaků než fakt, že kromě těsných trenárek a velké mikiny na sobě nic nemá.
„Půjdeš za to do pekla,“ zafuněl, aby tu významnou událost co nejvíce oddálil.
„Myslím, že existuje spousta mnohem horších věcích, za které bych tam šel, než že jsem ti dal pouze vypít jeden téměř neškodný čajíček. A na peklo nevěřím.“
„To bys ale měl, protože tam skončíš,“ tetelil se Adrian nadšeně. Skončí tam oba...
Severus se postavil. „Zapomněl jsem na čaj,“ dodal na vysvětlenou a přešel k plotně.
Adrian si z talířku uždíbl kousek sýra a natáhl se po rohlíku. „Téměř neškodný...“ zamumlal. „Bylo mi po něm pěkně špatně, prosím.“
„Nepovídej...“
„Povídám,“ kývla hvězdička horlivě. „Nedivím se, že ti ho nepovolili, cítil jsem se, jak ty rána po divokých večírcích na škole... málem mi vybuchla hlava. Je to všechno jen ne uklidňující čaj, Severusi, měl bys ho přestat vařit, vždyť většina těch přísad jsou jedy a...“ zmlkl. Uvědomil si, že ani zdaleka není v takovém postavení, aby si mohl dovolit Severusovi říkat, co by měl a co ne. Raději se zakousl do rohlíku a nadrobil si tak po oblečení.
Severus mu podal jeden kouřící hrneček.
„Doufám, že to není žádný z tvých dalších medikamentů,“ zahuhlal s plnou pusou, třebaže si uvědomoval, že je to krajně neslušné. Hrnek sice krásně voněl, ale byl horký a pálil, rychle ho postavil na stůl.
„Každý čaj se dá považovat za lék.“
Adrian pozvedl obočí.
Jeden ze Severusových koutků vyletěl vzhůru. „Je jahodový, nemusíš se bát.“
„Já se nebojím, já jen...“ Naklonil se znovu k hrníčku a nasál sladkou vůni. I přes ten jeden příšerný dryák, Severus dělal ty nejlepší čaje, co si Adrian pamatoval. Trochu hořké, ale to se dalo snadno napravit. „Dal bych si do toho mléko a dvanáct kostek cukru, jestli můžu požádat.“
„Nemůžeš. Mléko není zdravé, cukr způsobuje zástavu srdce. A čaj se má pít neochucený,“ odbyl ho. Sevřel mezi prsty příbor a pustil se do jídla. - Tedy, Severus se do jídla nepouštěl, Severus si začínal s aristokraticky soustředěným výrazem krájet jablko na miniaturní kousky a když se mu ho podařilo rozcupovat na milimetr stejné čtverečky, způsobně si je po jednom vkládal do úst.
Adrian z něj nespustil pohled, měl otevřenou pusu, koulel očima, myslel si, že tenhle muž je cvok a podivín, a pociťoval silný hřejivý cit v břiše, rozlévající se mu ke všem vnitřnostem a především k srdci.
„Nevím, jestli si hraješ na slušně vychovaného, ale měl by sis uvědomit, že vaši rodinu znám a vím, že nikdo z Malfoyů takový není. A ten natrhnutý sýr a kusy pečiva válející se všude po podlaze taky lecos vypovídají. Nebo snad opravdu čekáš, až tě vyzvu k jídlu sám?“
Adrian se až přehnaně rychle natáhnul po dalším rohlíku. Byl tak zabraný do pozorování Severuse, jak jí a pije, jak polyká a přitom se mu ohryzek pohybuje nahoru a dolů, že naprosto zapomněl na svou snídani. A to se mu moc často nestávalo.

Severus se pro sebe usmál.





A/N: Za komentáře BUDU vděčná - jako obvykle. Děkuji.

5. Kapitola || 7. Kapitola

VIII. Koketování s pomeranči VII. Malá vítězstvíVI. Někdy se i chladná rána mění v hřejiváV. Poprvé, naposled a všechno mezi tímIV. Zpátky do minulosti, podruhéIII. Zpátky do minulosti, poprvéII. Něco je špatněI. Ocejchovaná hvězdičkaŘekni proč - úvod